Daroval mi kdosi růží zánovní
a kapičku rosy ráno našel v ní.
Neměl ani zdání, že v té krůpějí
utopil mě přání a mou naději,
že to moje slza poslední
spadla na tu růží nevšední.
Tu růží zvadlou mi dál ten co se smál.
Když jsem mu řekla, aby šel dál,
že mu budu plnit všechna přání,
dál mi tu svou růží bez váhání.
Ten co se smál tu zvadlou růží mi dál
a pak mi řek, že na můj vděk si počká…
Dala jsem za růží vše, co chtějí muži,
nejsem ve své kůži a dech se mi úží.
Ten co se smál tu zvadlou růží mi dál
a já poznala, že jsem se předala.
Nebo ne?
