Je skoro půl šestý ráno - znovu nastává ta chvíle, 
kdy musím vstát a začít hledat hřeben, boty, čaj a brýle. 
Ty ovšem především, neboť venku se už zatím valem chýlí k velkému seriálu. 
Já očekávám další díly.

Stín stíhá stín v závratném panoptiku podzimního rána. 
Stín stíhá stín, úsvit rozkročil se jako slavobrána nad tím vším.

Otvírám lóži, kterou je mé okno v druhém mezzaninu a hledím na scénu, 
již kdosi pojal celou v barvě cínu. 
Přemítám, kde se skrývá třeba světle žlutá nebo bílá 
- a támhle pod deštníkem jde možná slabost, možná síla.

Stín stíhá stín v závratném panoptiku podzimního rána...

Šest klobouků se sune napříč jízdní dráhou. 
Šest klobouků v šest nula nula chvátá Prahou. 
Nač asi pod krempami myslí ti mí tajuplní známí? 
Na všechno, nebo na nic, nebo snad na boky stejné dámy?

Stín stíhá stín v závratném panoptiku podzimního rána...

Tak už je půl sedmý, světlo rázně cuklo draperií. 
Proč chtít znát příliš? 
Z čaje začne stoupat pára - v ní se skryji před tím vším.