Ale viděl jsem taky
rok chlístanců a sraženin
Rok zápachů a nevůní
Rok převařeného prádla
a chutě linolea
Rok moče a krve
Rok úsměvů dozadu
Rok nevěřících
Rok velkého údivu,
protože když jsem
opustil dům s okny,
vůbec nic jsem nechápal,
nerozumněl jsem lidem,
oč jim pořád jde?
Co vlastně dělají lidi?
Strkají se – předbíhají
Dávaj rady – pak se ptají
Láskyplní – neurvalí
Pořád něco zdá se tají
Vypadá to že si hrají
Ale oni to tak nevnímají
A že se tolik rádi mají
Občas někdo někoho zabije.
V tramvaji si dvě ženy vjely do vlasů
a jedna na druhou křičela:
"Za život si nic nekoupíš,
ty čůzo! Hahaha…"
Kde jsem měl vzít odvahu
a potom i chuť někomu říct,
že to stojí za to?
Že to opravdu stojí za to?
Vždyť by si mysleli,
že jsem se z bolesti pomát...
A taky že jsem se pomát
a zpíval jsem si doma
do podlahy:
Měsíčku na nebi
nekoukej na lidi
budeš mít oči
celý červený
Nejistý hvězdáři
vztekle by remcali:
"Podívej, kolego,
změnil si líčení!"
Pak by vyslali
raketu do nebe
s kapkama do očí
určenou pro tebe
Tak schovej se, Měsíčku
schovej se za mraky
nenech se spoutat
nasadit návleky
Lepší, když budeš mít
svý oči červený
a občas jen mrknout se
jak vztekaj se na Zemi
Podívej na mě
už mi z toho šíbe
zpívám tu podlaze
a ona se hýbe
Tančíme spolu
tanec noci
Zpívám jí k tomu
o bezmoci
Vždyť není třeba
mít zvláštní odvahu
jen tak si sednout
a oslovit podlahu
Ale co lidi ráno?
Zas celý sražený
S vráskama zloby
jakoby zmražený
Možná si všimli už
že i to Slunce
oči má celý
doruda zbarvený
Ale já vím
že nejsou to záněty
že nad lidma jen
pláčou planety
No dobrá, dobrá,
tak jsem se pomát.
Ale podlaze se to líbilo.
A Dvůr?
Pchá, vypadal chvilku,
jako by ho zrovna postavili.
