G Hm
Obyčejné fotky na stole leží,
Em C D
samí mladí lidé jako jsem já,
G Hm
možná jsou mi podobní a já dýchám jen stěží,
C D
co z jejich očí vyčíst se dá.
G Hm
Čím dál víc, čekali spásu
Em C D
a cítili příchuť posledních slok,
G Hm
když sepnula spoušt z nábojových pásů
C D G D C G
začal psát dějiny devětatřicátý rok.
Minulá doba se začala ztrácet,
křížené háky musely vlát,
železný vlak směr nucené práce
a jak umíral Mnichov víc nešlo se bát.
Bláznivý útěk z koberců smrti,
pět malých holek běží za další val,
ve čtrnácti letech už to nebyly děti,
jen náhoda určila, kdo dostane se dál.
Dvojitým bleskům nechtěl se vzdát,
a samotná smrtka mu chránila tvář,
chtěl střemhlavě létat, za útesy stát,
jako zlá kočka seknout tu šedou svatozář.
Ale namísto toho své piloty fotil
a kolikrát nestih je živé vyvolat,
a tak nebylo nutné zachytávat hrůzy,
jejich oči byly filmem, co se točí dokola.
Obyčejné fotky na stole leží,
samí mladí lidé jako jsem já,
možná jsou mi podobní a já dýchám jen stěží,
C D G D C G
ze zapadlých očí všechno vyčíst se dá.
G D C G
Á na na na ...
G D C G
Á na na na ...
