Jsem svědkem dobám ztraceným, svědomí věků minulých. Já viděl zkázu, smrt i vzkříšení, uvězněn ve svých staletích. Jsem strážce mýtů, hlídač tajemství, odvahy bájných hrdinů. Ve světle slávy velkých vítězství, stín nenávratných omylů. Úschovnou vizí, snů a nadějí, kronikář slz a krutosti. Proč mě jen souží dějem zvráceným, divadlo lidských neřestí. Úderům zvonů často vyčítám, že jsou je hlasem neštěstí, že odkaz zítřkům, který donést mám skrývá jen marnost s bolestí. Je tak snadné říct, že já všechno změním, mysl ztrápenou léčím zapomněním. Běžím dál, nic víc mě prý nezajímá, nikdy sobě sám vrásky nepočítám. Dýchám věčným tepem osudů každému z vás souzených. Ač se vzpírám, tohle je mé prokletí, dál musím jít ...