Stále hledíš do propasti,
z očí ti krvácí,
přemýšlíš, a nevíš vlastně o čem.
Dlaně strašně rozedraný,
srdce buší, burácí,
těžko získáš o reálu pojem.
Nad údolím, nad skalisky
zakroužili bělohlaví supi,
hledíš dolů, co tam vidíš,
smrt na tebe ze všech stran se zubí.
Kdo miluje, je věčně živ a zdráv,
to není málo,
jak by se ti někdy mohlo zdát,
ač není známo,
že by se to mohlo stát.
Stále krůček od propasti,
dechu stěží popadáš,
třebaže bys na celý svět křičel,
vůle zvolna uvadá,
není sítě záchranný či tyče.
