David Maxim Micic
David Maxim Micic je srbský kytarista, klávesista, skladatel a producent, narozený 5. května 1990 v Dubrovníku v Chorvatsku (tehdy součásti Socialistické federativní republiky Jugoslávie). V raném dětství se přestěhoval do Bělehradu v Srbsku, kde žije dodnes. Hudbu začal brát vážně ve svých patnácti letech, kdy začal soukromě studovat kytaru. Klíčovým impulsem pro jeho další směřování bylo setkání s tvorbou Joea Satrianiho, po němž se rozhodl věnovat se kytaře naplno. Pokračoval ve studiu na prestižní Berklee College of Music v Bostonu, kde se zaměřil na hudební kompozici. Ještě před dosažením dvacátého roku věku stihl složit, nahrát a produkovat přes osm hodin vlastní hudby a psal také hudbu pro reklamy, filmy a televizní seriály.
Svou sólovou kariéru odstartoval David Maxim Micic v roce 2011 vydáním debutového EP Bilo, pojmenovaného po starém srbochorvatském slově pro „tlukot srdce". Právě série Bilo ho vynesla do povědomí progresivní metalové scény – třetí část Bilo 3.0 z roku 2013 je široce považována za jeho umělecký vrchol z tohoto období a přinesla mu mezinárodní uznání jako jednoho z výjimečných skladatelů a aranžérů v žánru progresivního metalu a djent. Micic je typickým představitelem generace tzv. „bedroom virtuosos" – umělců, kteří díky dostupným digitálním nástrojům produkují plnohodnotné nahrávky bez potřeby studia či vydavatelské infrastruktury.
Paralelně se sólovou dráhou stojí Micic za kapelou Destiny Potato, kterou spoluzaložil se svou spolužačkou ze střední školy Aleksandrou Djelmash – jejich otcové ostatně hráli společně v jedné z nejpopulárnějších srbských progresivních rockových kapel YU GRUPA. Destiny Potato vznikli v roce 2010 a po svém prvním vystoupení na festivalu Euroblast 2011 podepsali smlouvu s vydavatelstvím Century Media Records. Kapela si vybudovala pověst originálního projektu kombinujícího progresivní metal s chytlavými melodiemi a výjimečným vokálním projevem Aleksandry Djelmash. Micic a Djelmash spolupracují dodnes, v roce 2020 vydali společný projekt pod názvem Sordid Pink.
Druhé sólové album Davida Maxima Micice Who Bit the Moon vyšlo v březnu 2017 a označilo výrazný posun v jeho tvůrčím vyjadřování. Devítistopová nahrávka s délkou přibližně 38 minut se oproti předchozím dílům Bilo více přiklání k post-rockovým a ambientním texturám, přičemž si zachovává charakteristické djentové riffy a brilantní kytarové sólo. Album, nahrané, smíchané i masterované samotným Micicem v jeho bělehradském Studio Bilo, zahrnuje hosty jako kytarista Adam Rafowitz z kapely Arch Echo. Skladby jako 687 Days nebo titulní desetiminutová Who Bit the Moon patří k nejcitovanějším momentům jeho tvorby. Přes omezenou mainstreamovou distribuci si album získalo oddané fanoušky po celém světě a mnozí ho označují za jedno ze svých nejoblíbenějších progresivně metalových děl vůbec.
Micic je uznávaný i mimo vlastní projekty – hostoval například jako sólový kytarista na EP In Time kanadské progresivní metalové kapely Intervals, a je obecně považován za respektovaný hlas scény sdružující umělce jako Plini, Sithu Aye, Polyphia nebo CHON. Jeho přístup ke kompozici – spojování těžkých riffů s ambientními plochami, folkovými prvky a jemnými klávesovými pasážemi – ho odlišuje od čistě technicky orientovaných souputníků. Micic pokračoval v produktivní sólové tvorbě a v roce 2022 vydal Bilo IV, čímž uzavřel svou nejznámější sériovou ságu.
