Nosíme z módy kopretiny, čímž okrádáme stáda
   a vůl, kdys’ jméno obětiny, je titul kamaráda,
   na obou nohách vietnamku a jako komfort hlavu,
   na klopě placku jak psí známku
   - znak příslušnosti k davu.
   I naše generace má svoje prominenty,
   program je rezignace a facky argumenty,
   potlesk je k umlčení a pískot pro pochvalu
   a místo přesvědčení jen pití piva - z žalu.
   
   Pod zadkem stránku z Dikobrazů, vzýváme zlatý tele,
   sedáme v koutcích u obrazů, čekáme Spasitele,
   civíme lačně na měďáky, my - Gottwaldovi vnuci,
   a nadáváme na měšťáky, tvoříce Revoluci.
   I naše generace má svoje kajícníky
   a fízly z honorace a skromné úředníky
   a tvory bez svědomí a plazy bez páteře
   a život v bezvědomí a lásku - k nedůvěře.
   
   Už nejsme, nejsme to, co kdysi, už známe ohnout záda,
   umíme dělat kompromisy a zradit kamaráda
   a vděčni dnešní realitě, líbáme cizí ruce
   a jednou zajdem na úbytě z tý smutný revoluce.
   I v naší generaci už máme pamětníky
   a vlastní emigraci a vlastní mučedníky.
   
   A s hubou rozmlácenou dnes zůstali jsme němí,
   ne, nejsme na kolenou - ryjeme držkou v zemi!