Já zapálil jsem z cigaret svých poslední do světel dálničních, pak stopoval tam za nadjezdem, přešlapoval v botách mrazivých, v pět nebo možná před šestou pak svezení mi nabíd' náklaďák, já řidiči se omlouval, že nevypadám jako ranní pták. Tou náladou tak ranní, jak snad nikdy ještě předtím, padal sníh a z přijímače palubního písní proud až k pláči veselých, jak stokrát kniha přečtená v tom sedadle jsem připadal si já, jak nepotřebné závaží všech lidí, které člověk potkává. ®: Hrou náhod, jak to bývá, hledám stále hvězdy nad sebou, co v kapsách tulák mívá, promění za lásku ztracenou, snad každou dobou denní napořád teď připadám si já jak nepotřebné závaží všech lidí, které člověk potkává. Ten vůz měl barvu havraní, a proto snad já větřil neštěstí, a šofér jak noc nemluvný měl v temných očích tíhu starostí, a cesta v dáli sevřená jak konečná se zdála očím mým, já chystal se být rozumný a s díky říct: tak tady vystoupím. Pak pod patou já ucítil zas nekonečný asfaltový pás a všímal jsem si okolí, však nejvíc věcí stále skrytých v nás, jak slunce, které zapadá, v těch končinách jsem připadal si já, jak nepotřebné závaží všech lidí, které člověk potkává. ®: jak nepotřebné závaží všech lidí, které člověk potkává...