Svět Hledačů přítmím se rousá Jdou tmou s pamětí zarostlou domů za touhou Já sám to znám dál paměť trápím když mám před výhrou po prohrách chvíli předlouhou Dál bloudívám tou trávní pustinou já sám náležím do cechů věčných Hledačů Já mám ji rád svou touhu nestinnou tím mám lístek mám do dětství věčných boháčů Ten svět dětských káč pak zázrak jedné noci kdy mokrý zelenáč co náhle s touhou procit’ – věřit kukátkům střípkům z poutí když se z běžných lží rozkohoutím Já jsem z Hledačů co prohry nechá mechu pro nic nepláču hledám bez oddechu Věřím kukátkům střípkům z poutí dál se z běžných lží rozkohoutím