Bylo krásné tiché ráno,
od moře vlahý jarní vítr vál,
když na francouzském pobřeží
sám císař Napoleon s matkou stál.
Byl rok tisíc osm set dvanáct,
a úspěšný se z počátku zdál.
Však teď byl císař neklidný
a takto ke své matce promlouval:
Car Alexandr ztratil tvář,
a zvolna svoje karty odkrývá.
Z Ruska se stává nepřítel
a našim dohodám se vysmívá.
Já postavím ohromné vojsko
a svedu s ním válku krvavou.
A pak mu vnutím nový mír,
až bude klečet na svých kolenou.
Tu smutná matka naléhá:
Měl by jsi zůstat se svou rodinou.
Já mám strach, že se nevrátíš,
a že tě v ruských stepích zabijou.
Však císař shromáždil vojsko,
jež čítá sílu nedozírnou.
Má pět set tisíc vojáků
a koncem září stojí před Moskvou.
Však tyfus a po něm silný mráz
krutou daň z armády si vybírá.
Zabíjí víc než nepřítel
a každý druhý voják umírá.
Tak císař k ústupu velí
a raněné nechá za sebou.
A jejich tiché sténání
proniká nocí, dokud nezemřou.
