/: C D F :/ Já viděl jsem ji stát, kam navěky spát musí všichni jít, a v tváři měla stín z ran a podlitin; už nechtěla dál žít. Ten, kdo ji měl rád, se vůbec nechtěl prát, vždyť bylo jich víc a každý horoval jen pro hákový kříž... R: Netaj pláč, není proč: slzy léčí. Když pokynul prst, hlíny vzala hrst a úder dutě zněl, a její černý šat ve větru začal vlát, jak odletět by chtěl. Pak nebe proťal blesk a ona v očích lesk marně snažila se skrýt; ze rtů vyšel vzlyk a nebyl poslední... R: Netaj pláč... Zítra nový den, sluncem prozářen jeho vrahy bude hřát, zas budou se smát, provokovat, řvát, pít a hajlovat. A jí zbude jen pláč, vůbec neví, nač ráno probouzet se má; rány zhojí čas, dívko nevinná... R: Netaj pláč...