Domům bíleným, střechou dřevěnou, jako prst se zdá komín vyčnívá. Z cihel pálených k sobě stulených pomník zedníků oheň schovává. Mlhavý dým z komínů zim stoupá strání nohoru k lesům mlhavý dým kabátem svým sevře stromy prokřehlé, jakoby patrřil k nim. Úzkým údolým rád se rozhlíží poslem plazivým cestu překříží. Do brázd uléhá stínem protáhlým s větrem bláznivým rád si zazpívá. Mlhavý dým... tělem vyzáblým teplo zachvívá nad svou střechou bdí nepohne to s ním. Mlhavý dým... Dým, jen bílý dým z úst vypouští labužnicky tím kraj svůj zahalí.