Jou, jou, jou, jou, už to není to co bejvalo Jou, jou, jou, jou, to se nám to kdysá bejvalo Poslední štace za okny až moc jasný světlo slyšim v něm pohyb radost co že to kolem mě však samá deformace a liský důstojnosti degradace místností se vznášej cizí pachy cizí sny záseky depky cizí stíny a cizí strachy podivný tváře skučej co po mě chtěj co po mě chtěj? skoro nevim co sem byl dlouho nevim kde to sem jestli je únor nebo červen a jakej je vlastně den skoro nevim co sem byl dlouho nevim kde to sem jestli je to všechno cizí nebo můj je li to sen sestři já chtěl bych na chvíli ven Depresivně vír a energicky černá díra když hledáš mír a to čemu se říká víra tohle je černá díra třikrát sto už skoro zhaslejch životů sdílej tu kolektivní samotu propadaj v prázdnotu zběsilý sny nebo zběsilý dny každej to svý hlavně pšt tady se spí a mozek měkne jako peřiny životy míjej se jak vteřiny měněj se v bubliny klepe to na nebeskou bránu skladiště nepotřebnejch a skoro nesmrtelnejch propadlejch hrudníků a zkrácenejch šlach v záseku bloumaj po chodbách jak bludnej holanďan asi hledaj svý myšlenky roztroušený nebo svý děti stíny shrbený a zkroušený jsou časem těžce zkoušený kam sme se to panebože prohnuli? moct tak začít zase od nuly bezesný noci a prospaný dny v nemoci dlouhý chvíle bez pomoci ve tmě nazí a bosi polykáme vosy né nenaříkáme není kam neutíkáme čekáme či nepoznané poznáme či nepoznáme až proláme nepopsaně to co známe v neznámé se stane známe usínáme odlétáme cítivše že chápem dané užuž krámy zavíráme najednou se nachytáme nechápeme procitáme přistáváme přistáváme