Svou tvář měl stářím vrásčitou
Hřebíkem hůlku pobitou
Chodil sám
Stále sám...
Já vídal jej, jak přihrben
Napichoval celý den
Projeté lístky z tramvaje
Kam vítr je svál
Chodil městským parkem
A každý kout tu znal
Pod stromy se s deštěm ukrýval
Všechno nepotřebné, co odložil náš svět
Našel svojí hůlkou naposled
A kdo by se ptal po ceně
Té chvíle snění zlacené
A poezie ztracené
Kam vítr ji svál
Bydlel v suterénu
S oknem nad zemí
Po ránu
Se zdravil se všemi
Svět vycpaných ptáků
A starých pohlednic
Svět prodřených fraků
Není víc
Milion zápalek si skryl
Aby z nich jednou postavil
Lodě v lahvích, které nevypil
A plout v nich chtěl v dál
Kdo to za nás určí
Je to málo nebo dost
Žít stále něčí minulost
Kdo to za nás poví
Zda to stačí
Nebo ne
Čím životy jsou si podobné
Pak jednoho dne nepřišel
A už jsem o něm neslyšel
Nikdy víc
Nikdy víc
A kdo by se ptal po ceně
Té chvíle snění zlacené
A poezie ztracené
Kam vítr ji svál
Kam vítr ji svál...
