V prokletí štěrbin tvý moci,
nemůžu odbourat strach.
Amygdalou už zabloudilej cit,
neproletí žádnej zkrat.
Kam se to ztratilo, kde zmizlo,
kdo nám to ukrad´, kdo vzal.
Najednou mi v palici hvízdlo,
a toho jsem se vážně bál.
Gravitace jen se zbavit
a nikdy výš nespadnout.
My dva jsme byli oboustranej závit,
ty matice a já tvůj šroub,
kterej nešel odtáhnout a tak uletěl.
Nad hlavou ti ptáci řvou,
amygdalou stíny jdou - to je dáno,
ty nejsi pro mě souzená.
Víš nadechnout se dlouze smíš,
do stejný řeky nevstoupíš - pyšná dámo,
ty nejsi pro mě souzená.
V zajetí drátů tvý klece,
nemůžu odbourat stín.
Marnej je boj, když ten druhej nechce,
a na to není žádnej rým.
Nikdo z nás dvou nemá právo,
nad tím vším rozhodnout.
Chtěla si o moc víc než bylo zdrávo,
moje matice a já tvůj šroub,
kterej nešel odtáhnout - pak jsem vyhořel.
Nad hlavou ti ptáci řvou,
amygdalou stíny jdou - to je dáno,
ty nejsi pro mě souzená.
Víš nadechnout se dlouze smíš,
do stejný řeky nevstoupíš - pyšná dámo,
ty nejsi pro mě souzená.
Najednou - za sebou - vidím to a teď už vím
Jakej jsem a jakej byl a kde mě život zaskočil.
Ve svejch zrádnejch vyhýbkách - proto jdem
a bloudíme ve vzpomínkách, jak ručičky v hodinkách,
co se jenom míjejí, ale nikdy nedotknou
Píšu tvý jméno do kaluží, jenže tam dlouho nevydrží
protože oba dva víme, ty nejsi pro mě souzená.
Jjinej do plachet ti vítr dá.
Nemám právo být to já.
Nemám sílu být to já.
