Na paměť mléka crčícího
a rorýsů a borovic
a chleba, jenž se nepřejídá
a hněvu, který ticho hlídá,
narovnej hřbet, má malá kniho
a dýchej z plných plic.
Vezmi si mě a nech mne dýchat
o chvíli déle než sním žít,
vyprávěj dětem o svobodě
a řekni rtům o čisté vodě
a lukám, kde jsou písně cikád, když
šero padá na pažit.
Citlivá chůze, procházení
okolo plotů, řek a míst,
kde bolí každé prudší slovo,
kde poddávám se nad olovo,
do ohně mizím do kamení,
abys už mohla číst.
Snad někdo přijde, samotinký,
naplněn spásou po okraj.
Barvínky spí a jejich barvy
můj tichý západ sladce barví.
Já ležím navždy u maminky,
kde je má země a můj kraj.
Na paměť mléka crčícího
ze skal až do konvic,
na paměť biče, který šlehá
tam, kde je něha, kde je něha,
narovnej hřbet, má malá kniho,
a dýchej z plných plic.
Kde končí svět. Kde začíná se,
kde vichr vichří hlas,
až zvedne se a píseň vydá,
zatímco smrt mu napovídá
o životě, jímž počne zase
zpívati boleráz.
