Den se v růži skryl a z růže vůni bral, tím jsi dlouho žil a kráse přísahal. Mám už v tváři sníh, to léta můžou být, s prázdnem slůvek Tvých chci sotva v písních znít. To víš, že zůstanou, jak loukám tváře kvést. Dál v knihách všech zázraků, mou písní zníš dál. To víš, že půjdem k nám, jak cestám zbývá jít. Též dveřím, co zivají, jak náruč v toužení, já dlaň Tvou stále znám. To víš sny zůstanou a možná může nás hřát zas dál pár slůvek Tvých, když poznáš stůl a nůž. To s příliš krásnou lží se loučit náleží, vítej k nám, vítej k nám, ten stůl tu máš. Už náruč zná, jak chutná prázdná číš, přijď zas k nám, ať sám už víš, jak ve dvou dá se žít, až přijdeš zpátky k nám.