Jak úsměv ve psí tváři, jak zbytky z lodních vraků
se na mě zdola tváříš, vzbouzíš se za soumraku.
Já byl tvůj Kormidelních, co s tebou jednou jel,
společně přes útesy se v matu řítit směl.
Čekalas asi více, já nečekal jsem nic,
v té noci bez půlnoci, zkulatěl půlměsíc.
Ztrácí se síla v listí, vždyť předčasně opadává,
zase nejsme děti štěstí, proč se to vůbec odehrává.
Já nikdy nechtěl jsem být, jen součást potů z těla,
kterým si přes oceán pocitů přeletěla.
Teď dva tady spolu, půjdeme kolem ráje.
Ty s tím psím obličejem a já hrdinou báje.
Ze spoda zdá se dolů, nikdy nic neupadne,
jen tahle vteřina, co nikdy neuvadne!
Ztrácí se síla...
