Blankytným nebem havran krouží.
Strach bez pozvání kraj souží.
Kradmý stín, jak pár hadích kůží, tiše spoutal nás.
Zádušním davem bázeň kráčí.
V portu krůpějích rty smáčí.
Fortuna hru svou roztáčí, mlčky poutá nás.
Sám pomník svůj postavím.
Zatmí se v nás jednou, pak země přijme prach.
Každý ve chvíli svou, překročí práh.
Bože dej ať se žal můj zkrátí.
V kraji zmítaném šílenstvím, den soudný schází.
Bezbranným tichem tony bloudí.
V melodiích dnů, jež soudí.
Kamenným chladem, navždy rmoutí.
Dým, co doutná v nás.
Sám pomník svůj postavím.
Zatmí se v nás jednou...
Slzavý otčenáš, na rtech dnes máš, při loučení.
V prastarých kronikách, svůj příběh poznáš, v den poslední...
Zatmí se v nás jednou...
