Nemá tvář, neslyšně kráčí, věky věků
v sobě vláčí pohled plný bolesti.
Nad Betlémem světla zář, rok nula mění kalendář,
zrození muže s velkou pověstí.
Co dřív stálo, teď se točí, co šeptalo,
nyní křičí hlasem zralé jistoty.
I když blízko, i když v dáli, led i oheň v rukách pálí,
vstává z prachu nicoty.
Náhle se ztrácí jak ranní sen,
jak zrnko písku v hodinách.
Jen rozkymácí pro další den
kyvadlo své po vteřinách.
Zastavte čas, on je němým svědkem
činu minulých po staletí.
Zastavte čas, zaprášeným leskem
tikajících hodin proletí – kolem nás…
Nespoutaný uhání věky věků,
nesmlouvavý zůstává ke člověku.
Zrcadlo na zdi zavěšené, ukáže pravdu a ne že ne.
Dešti i větru nastavené, proudem času bičované, naše tváře znavené…
Však raději žít pod bičem, než život
dvanáct komnat bez klíče a ve třinácté mlčení.
Náhle se ztrácí jak ranní sen…
