Dohady v pondělí, hádat se v úterý,
prohádat kompletně vánoční svátky,
někdy mám pocit, žít vedle ženský
je jako tahat za minový drátky.
Někdy je ticho, jindy zas křik,
někdy se smějeme a potom klid,
vzduchem tu lítají výčitky čtyři dny v kuse,
že bych si na to už zvyk.
Jindy tě popadnu a praštim vo zeď,
někdy tě přivítám studeně stroze,
zkurvený deprese klepou mi na dveře,
v momentě, kdy je mi s tebou tak dobře.
Bojim se, že mě to sežere, zničí,
smyšlený představy myšlenky křičí
a stovky scénářů běží mi palicí,
jedině panáky ty stavy tiší.
Když hodíš mě do plamene, plamene,
ta bolest rozlejvá se po těle, po těle,
poslední vytrácí se naděje, naděje,
v momentě, kdy jednáme zbaběle, zbaběle.
Když hodíš mě do plamene, plamene,
ta bolest rozlejvá se po těle, po těle,
poslední vytrácí se naděje, naděje,
v momentě, kdy jednáme zbaběle, zbaběle.
Ruce se klepou, srdce mi buší,
Instragram flexit nikdo netuší,
můžeš bejt člověkem, kterej si nevěří,
zraněnej životem zjizvenou duší.
Vztahy sou složitý víc než je třeba,
souboje hrdosti, pýchy a ega,
někdy je třeba se zamyslet, zastavit,
vnímat ty zkurveně bodavý slova.
Zkoušíme denně todle znova,
skončit todle, byla by škoda,
kážeme vod lihu po vínu
stejně nám zbyla pod rukama už jenom voda.
Možná že bez toho byla by nuda,
někdy sem přehnanej, beru to zhurta,
život má tisíce způsobů
jak s tebou může teď vyjebat stejně jak kurva.
Když hodíš mě do plamene, plamene,
ta bolest rozlejvá se po těle, po těle,
poslední vytrácí se naděje, naděje,
v momentě, kdy jednáme zbaběle, zbaběle.
Když hodíš mě do plamene, plamene,
ta bolest rozlejvá se po těle, po těle,
poslední vytrácí se naděje, naděje,
v momentě, kdy jednáme zbaběle, zbaběle.
Když hodíš mě do plamene, plamene,
ta bolest rozlejvá se po těle, po těle,
poslední vytrácí se naděje, naděje,
v momentě, kdy jednáme zbaběle, zbaběle.
Když hodíš mě do plamene, plamene,
ta bolest rozlejvá se po těle, po těle,
poslední vytrácí se naděje, naděje,
v momentě, kdy jednáme zbaběle, zbaběle.
Když hodíš mě do plamene, plamene.
