Přes hory apríl na své káře
pašuje do Čech píšťaly.
Zrcátka. šminky. svatozáře,
které mu svatí prodali.
Slíbil jim, šašek troufalý,
poskládat duhu do vějíře.
Zatím se mraky přihnaly…
Kdo a kdy vyzrál na kejklíře?
Jak ten bůh Janus dvojí tváře,
v kapsách, jež myši prožraly,
v bezedné tašce od taškáře,
duben si nosí naschvály.
Blázna jen blázni pochválí,
přesto je zjevně v dobré míře -
skáče jak Šemík ze skály…
Kdo a kdy vyzrál na kejklíře?
Chtěli jste slunce do polštáře,
který jste v okně větrali?
Jak snadno věří slovům snáře
ti, co jsou dlouho zoufalí…
Ptáci jen zkusmo zpívali;
pak se šli dospat do vikýře.
Já schovám uši do šály.
Kdo a kdy vyzrál na kejklíře?
Duben má rád jen Italy.
Na nás je pes. A to je zvíře…
snad byste se ho neptali
kdo a kdy vyzrál na kejklíře!
