Vždycky, když ztrácím sílu já k stromům se obracím je v nich Čas, který plynul tam nad nimi v oblacích objímám kmeny a síla z nich vtéká přímo do Duše kůží Stromy na mě na místě čekaj ne jako muži co pořád jdou Stávám se svázaná s dubem svým tajemným objetím a vím že stát na místě bude dál ještě pár století sílu mi dává z jizev blesků co v kůře skrývá vlévá do mě kouzelný pocit měsíčních nocí Vnímám vnímám vnímám vnímám Moudrost všech stromů co vnímám je pravěce pravá k těm, kdo cítí když z městských domů jde zima toužím jít k stromům svým hledat klid Proto, když sílu ztrácím já k stromům se utíkám tak jak do korun pták když ulétnout není kam tvář na kmen položím a mé zmatky odcházej´ kůrou ze stromů pak vtéká mi do žil ta moudrost dávná Vnímám vnímám vnímám vnímám Moudrost všech stromů co vnímám je pravěká a pravá k těm, kdo cítí když z městských domů jde zima toužím zas jít já ke stromům svým hledat klid Vnímám vnímám