Už dlouhý čas se blíží mez, kam se můžem snížit, kde leží práh, za který nechceme dál jít. Slunce nás sžírá, pálí, vítr uschlé roští válí, v pekelné výhni v San Carlos nedá se už žít. Mně sílu dej, teď není třeba slabé, mně sílu dej, ať je náš osud dlouhej. Vítr a zášť nás v sedlech honí, přesila psů zrádných, vždy spásný plášť noc přes nás hodí, to velký duch nás chrání. Ke vzteku bledých očí Geronimo zaútočí a pak jak vítr jim mezi prsty uniká. S hrstkou mužů, žen a dětí Geronimo krajem letí a v zemi vlastní je vězněm, který utíká. Mně sílu dej, teď není třeba slabé, mně sílu dej, ať je náš osud dlouhej. Vítr a zášť nás v sedlech honí, přesila psů zrádných, vždy spásný plášť noc přes nás hodí, to velký duch nás chrání. Geronimo, jsi volný!