Stařečku, malíři i ty, sochaři i ty, verbíři, už je čas jít Tebe obrazy provází tebe sochy až člověka zamrazí už je čas jít A po tobě, verbíři, hladina se nezvíří Do noci bubny bubnujou, hlasy ze tmy slibujou, všechno, co jen můžou slíbit Nic tolik chlapci nesluší, vojenská čapka přes uši, uvidíš, jak se budeš líbit Teď už jsi náš pochodem vchod, že ti ten marš není vhod, však my ti pokřivíme záda Do ruky pušku nebo nůž, teď jsi někdo, teď jsi muž, každá bude tě mít ráda Za týden přišel první krach, pane Lajtnant já mám strach, ozvalo se z první řady Strach musíš umět překonat, pane Lajtnant, já bych rád, ale proč těď a zrovna tady Vždyť nebe modrý zůstane, vždyť se tak moc nestane, když půjdu jinam hledat štěstí Na co ten hluk a proč ten křik, vždyť jsem jenom kabát svlík, oči mě pálí, hlava třeští Hostinská, ještě panáka, zejtra zbijem vojáka, my mu ukážeme štěstí Na tvářích krev a v očích prach, zapomene, co je strach, kolem pažby tváře pěsti Měsíc svítí, zbav se bot, zahoď pušku přelez plot, je tu šance začít znova Přes řeku a přes křoví, starej strom nic nepoví, a hora za lesem tě schová K večeru obzor zčervená, nebe se krví znamená, nohy bolí, ruce zebou Jde stále výš, stále výš, človíčku, už ho nevidíš, a kousek nebe bere s sebou a naději