OŽIVLÉ DŘEVO
Doc. Jaroslav Weigel:
Je až směšné, jak si tuto zásadu vysvětluje profesor Erich Fiedler z Vídně. V odborářském časopise
rakouských loutkářů „Österreichischer Puppenmacher“ jsem si s úžasem přečetl jeho článek, končící
slovy: „Při vyřezávání loutek Cimrman mimoděk vynalezl samorost. A tak je třeba i oživlé dřevo řadit
k jeho vynálezům.“
To je, přátelé, nedorozumění. Abychom pochopili, v jakém smyslu chápat Cimrmanův pojem oživlého
dřeva, je třeba zajít až k samým začátkům jeho působení na loutkové scéně. Říše loutek vzbudila
Mistrův zájem někdy v devadesátých letech minulého století. Pro maňáskovou scénu svého přítele
Fuchse napsal tehdy dekadentně laděnou hru „Hydra a Šmidra“, která však neměla pro svou
ponurost u dětského publika živější ohlas.
K marionetám – tedy k loutkám vedeným shora – se Cimrman dostal v Paraguayi. Při své osvětové
práci mezi paraguayskými bezzemky narazil totiž na problém, jak jim vysvětlit pojem „loutková
vláda“. Čistě pro názornost začal tedy vyřezávat loutky.
Jeho názorné lekce o loutkové vládě však diváky neuspokojovaly. Naivní peóni vyskakovali na židle a
křičeli: „Tak malí ministři nejsou!“ A tak Cimrman trpělivě vyřezával loutky větší a větší. Nakonec
zakoupil v oděvním závodě Peréz několik figurín z výkladních skříní. Bezzemci přijali mamutí loutky s
nadšením. Ale Cimrman brzy poznal úskalí této techniky. Po několika reprízách své hry „Loutková
junta“ měl on sám i jeho pomocní vodiči od těžkých loutek tak vytahané ruce, že jim doslova visely na
scénu. A tehdy se Cimrman rozhodl k zásahu, který otřásl loutkovým divadlem v základech. Nahradil
obří loutky živými herci. A jsme u kořene věci. Právě těmto živým loutkám se v paraguayských
loutkářských kruzích začalo říkat oživlá dřeva. Tedy žádné samorosty, jak si myslí profesor Fiedler. Byli
to prostí bezzemci bez jakéhokoli hereckého školení, což nebylo na závadu, neboť nedotažená gesta
mohli vodiči motouzem dotáhnout. A co víc: protože se oživlá dřeva pohybovala na scéně přece jen
vlastní silou, mohl Cimrman vodiče směle nahradit polovodiči.
Těchto zkušeností – a to se vracíme k našemu tématu – využil Jára Cimrman při své činnosti
pedagogické, zejména při přednesu básní. Všichni víme, že většina dětí není schopna doprovodit
recitaci veršů příslušnými gesty. Učitelé o takových žácích trefně říkají, že jsou to dřeva. A právě svou
metodou „oživlého dřeva“ Cimrman vychoval řadu vynikajících recitátorů, kteří dokázali posluchače
strhnout zejména živou a překvapující gestikulací.
My se pokusíme demonstrovat Cimrmanův způsob na jeho vlastní básni „Školákovo trápení“.
Kolega Svěrák nám nejprve báseň přednese bez zapojení na vodicí šňůrky.
Svěrák recituje:
ŠKOLÁKOVO TRÁPENÍ
Ach, co je krásy v přírodě vůkol
a já mám psáti domácí úkol
Skřivan tu jásá, břízky tu šumí
šťasten je ten, kdo na zítřek umí
Ach, ty má mysli, ach, ty má hlavo
netěkej, netoč se vlevo a vpravo
Ten, kdo si pospíší s úkoly
může se proskočit po poli
Weigel: A nyní si všimněte, jak učitel, kterého budu zastupovat já, může bez dlouhého vysvětlování
obohatit recitaci vhodnými živými gesty, která po několikerém opakování přejdou recitátoru do krve.
(Recitátor přednese báseň zapojen na vodící šňůry. Vodič stojí za jeho zády na židli. Z prostých veršů
stává se dramaticky působivé sdělení, plné neočekávaných gest, která překvapují i samotného
recitátora.)
