Prof. Miloň Čepelka:
Děkuji doktoru Svěrákovi za osobní vzpomínku. Přivedla nás k vlastnímu tématu dnešního semináře.
Je to téma „Cimrman-pedagog“.
Jak se Jára Cimrman vůbec k pedagogice dostal? Došlo k tomu v rakousko-uherské Haliči, a to záhy po
ztroskotání jeho smělého plánu vybudovat poblíže Lvova mamutí sodovkárnu. Pro odpor c.k. úřadů,
které označily Cimrmana jako „snílka prchavých nápadů“, se projektu sodovkárny vzdal a uchýlil se do
kláštera svatého Prochora-Zastánce. V kolektivu pravoslavných popů byl velmi oblíben. Stal se
učitelem tance a zpěvu a při práci s obřím pěveckým sborem, čítajícím v létě 640, v zimě až 850 kněží,
položil základy k dnešní pop-music. Mezi popy zůstal však Cimrman jen krátce. Sžíravá myšlenka na
zbudování sodovkárny ho hnala do Pešti. Nalézáme ho tam na jaře r. 1903, když pořádá potápěčské
produkce v chladném Dunaji, při nichž vypouští ze skafandru bublinky, aby získal knížete Esterházyho
pro financování výroby vysněného nápoje. Na podzim téhož roku je však už opět zpátky v Haliči a
začíná sám na holé pláni za Lvovem holýma rukama kopat základy závodu. Ale jak tomu v prohnilé
rakouské monarchii ani jinak nemohlo být, je okamžitě v podezření z podzemní činnosti. Marně
vysvětluje četníkům princip sifonu. Když se pak při vyšetřování zjistí, že umí nejen psát, ale i číst, je
mu okresním školním radou za trest uloženo nejméně rok vyučovat na místní zchátralé škole v osadě
Struk. Byl to plodný rok. Cimrman zvelebil nejen školu – vybílil ji vápnem a ze severu podepřel
smrkovými kmeny – ale dá se říci, že doslova probudil k životu celé zaostalé haličské školství. Ještě
snad z mimoškolní činnosti Járy Cimrmana v Haliči připomeňme kupříkladu jeho originální způsob
pěstování pšenice, nazvaný po něm „járovizace“, který se rychle rozšířil a dosáhl uznání i v našich
časech.
Přejděme však nyní k základnímu pedagogickému dílu, které Cimrman ze svého učitelského působení
vytěžil. Tady požádám o výklad profesora Smoljaka.
