Odborný asistent Petr Brukner:
Vážení přátelé, v první půli dnešního večera jsme na přání Jaroslavy Kozákové
z Přelouče předvedli, jak postupuje krok za krokem vědec-restaurátor. My zde
ovšem nebudeme takto detailně rekonstruovat celý text Cimrmanova dramatu, na to
by nám nestačil čas. Proto se ve druhé půli večera soustředíme jen na nejdůležitější
dějové úseky. Nejprve co vynecháme:
Především zdlouhavou pasáž cesty našich tří přátel – faráře, lékaře a Bobše –
do Grünbachu. Nebudeme jako profesor Fiedler nutit diváky, aby poslouchali sáhodlouhé promluvy obchodního cestujícího Jeřábka, kterými krátí spolucestujícím
několikahodinovou jízdu vlakem. Nevíme, proč prof. Fiedler považoval za nutné
seznámit diváky s celou řadou bezvýznamných příhod z Jeřábkova života. Tak
např. Jeřábek vypráví, že brzy po narození osiřel a byl vzat na vychování do rodiny
zedníka Říhy, který záhy poté skončil na popravišti. Zedník Říha byl již delší dobu
podezřelý úřadům tím, že se mu ztráceli učňové. Jeřábek líčí, jak jednoho dne sestoupil do sklepa, kde objevil řadu zazděných výklenků výšky dospívajícího chlapce. Navíc si prý všiml, že se z jednoho výklenku, na němž malta ještě neoschla,
ozývá tlumené kvílení. Počkal, až mistr usne, a pak začal tiše sekat do zdi. Jeřábek
to popisuje do všech detailů. Jak vyboural první cihlu, jak vsunul ruku do otvoru,
co tam nahmatal, co se stalo, když se Říha probudil a sešel za ním se sekerou do
sklepa, a tak dále, a tak dále.
Ještě zdlouhavější je Jeřábkovo vyprávění o jeho službě u dragounů. Přitáhli
prý po manévrech k jakémusi klášteru, kde se celý oddíl ubytoval. Na Jeřábka vyšla
té noci strážní služba. Jak tak chodil po nádvoří, všiml si, že se v jednom okně dosud svítí. Přistoupil blíže a nahlédl dovnitř. V místnosti spatřil sedm mladých novicek. První, třetí, pátá a sedmá ležely na postelích, zatímco druhá, čtvrtá a šestá…
prostě bezbarvé, nic neříkající tlachání upovídaného strýce.
Pravou zkoušku trpělivosti však divák podstoupí, když se Jeřábek rozpovídá o
svém kamarádu z vojny, koželuhu Tomanovi. Ten měl prý zase čtrnáctiletou dceru,
která byla na svůj věk neobyčejně vyspělá. Toman ji sice úzkostlivě hlídal, ale
přesto nemohl zabránit, aby si zvrhlé děvče nepozvalo jednoho dusného odpoledne
Jeřábka do své podkrovní světničky. Jeřábek vypravuje, co všechno dívka neměla
na sobě, jak se její poživačnost projevovala, vysvětluje, proč měla k pelesti připevněný řetěz, co s ním musel dělat – no prostě: nuda, nuda, šeď, šeď.
Nás na celé jízdě vlakem zaujala jiná věc: totiž jak Cimrman nenásilnou formou
poskytuje divákovi zajímavé vlastivědné poznatky. Tak například když projížděli
Pelhřimovem, vysvětlil farář Bobšovi, že je to Pelhřimov, významné průmyslové
středisko s krásnou raně barokní kaplí sv. Anny a s děkanským kostelem sv. Bartoloměje z počátku 14. století. Zdá se nám to daleko podstatnější než několikastránkový monolog nějakého cesťáka. Samozřejmě jiná věc by byla, kdyby Jeřábek,
když už se mu věnuje tolik místa, sehrál v další části dramatického děje nějakou
podstatnější roli. Nic takového. Svým vystoupením z vlaku ve stanici Pacov vystupuje Jeřábek definitivně i z Cimrmanovy hry.
Sledujme však naše tři přátele. Ti po dlouhé cestě dorazili konečně do Grünbachu, kde se ubytovali v malé hospůdce.
Přestože se scéna z grünbašského hostince dochovala téměř celá, vznikly mezi
Prahou a Vídní opět spory o její interpretaci. Myslíme si proto, že nebude na škodu
nahlédnout do Mistrovy biografie, kde má německé městečko Grünbach své významné místo.
Doc. Jaroslav Weigel:
Na ohmatané mapce, která byla Cimrmanovi nezbytným průvodcem při cestách
Evropou, najdeme u městečka Grünbach červený vykřičník s poznámkou „nůž“.
Poznámka souvisí s dnes již legendární cestou Járy Cimrmana s hrabětem Zeppelinem na palubě vzducholodi Karel. Při přeletu zmíněné obce oba přátelé svačili a
Cimrmanovi vypadl z ruky kapesní nůž, v jehož vybavení byla kromě vývrtky a
malého šroubováčku i vidlička. Cimrman nechtěl kvůli noži přistávat, ale rozhodl
se, že se do Grünbachu příležitostně vrátí. Dostal se tam o tři léta později. Správně předpokládal, že otevřený nůž, spadnuvší z výše jednoho tisíce metrů, je nutno hledat 70 až 120 cm pod povrchem. Po dvou dnech kopání nalezl nejen nožík, ale i
mocnou sloj černého uhlí. A tak se návštěvou Járy Cimrmana ospalé lázeňské městečko přes noc proměnilo v překrásnou uhelnou pánev. Cimrman sám se stal majitelem dolu Marcela, a ten svým technickým vybavením brzy zastínil všechny ostatní.
Přišel totiž na velice jednoduchý a vtipný nápad, jak dopravovat horníky pod
zem i na povrch, aniž k tomu potřeboval jakýkoli motorový pohon. Dobře to uvidíte na schématu, které jsem si pro tuto příležitost připravil.
(Rozloží nákres.)
Brukner:
Já myslím, pane docente, že není třeba zacházet do takových technických
podrobností.
Weigel:
Jistě, já to vezmu jen v hrubých rysech. Tak: princip spočíval v tom, že do
klece směřující dolů nastoupilo vždy o jednoho horníka víc než do klece směřující
nahoru. Tím byla horní klec těžší a vytáhla vlastní vahou první směnu nahoru. Bylo-li kolo těžní věže řádně promazáno, fungoval systém bezvadně. Ovšem po několika týdnech těžby Cimrman zjistil, že se mu v dole hromadí horníci. Chyba byla
právě v tom horníku navíc. Bylo tedy nutné dopravovat nahoru i dolů stejný počet
horníků. Jak ale zařídit, aby i v tomto případě horní klec vytáhla vlastní vahou klec
dolní? V řešení tohoto problému spatřuji hlavní ekonomický přínos Cimrmanovy
myšlenky. Cimrman umístil do každé klece podobný náčrt, jaký máme zde, a pod
něj toto upozornění: „Kamarádi! V zájmu svých kamarádů přicházejte do práce
řádně najedeni. Vítána jsou zejména vajíčka, houby a jiná těžká jídla. Rubat musíte
ze všech sil, abyste nějaké to kilo shodili. Jinak se nahoru nedostanete.“ Po tomto
opatření produktivita dolu Marcela prudce stoupla.
Brukner: Děkuji za opravdu zajímavý a zasvěcený příspěvek. A teď už se můžeme
přenést do hostince v Grünbachu.
