V den posledního soudu den velkého otrhávání a loupání se vzdám všeho (klidně za zvuku trub - miluju trouby) Nejdřív odhodím jméno zaměstnání bydliště pak pryč s masem a vnitřnostmi kosti úhledně složené (bohužel chybí několik zubů, sorry, zato by tu byly jedny brýle) Pak vypustím vzduch z víry, naděje, lásky jinými slovy: ze skepse, smutku, osamělosti. Nakonec se sežehne paměť a s ní i má obtížná duše. A budu zrušen srovnán se zemí. Ale kdyby snad přece jenom náhodou něco zbylo až bude všecko demontované - např. prázdné místo - tak to možná budu já. Člověk je něco co dříve nebylo a teď už není.