Usměj se ještě, princezno z Nuslí,
na kapkách deště roztáčím duši,
na tenkým ledě mý srdce bruslí,
zavřený oči a zacpaný uši.
Na hlavu polštář, jsem zase zpátky,
tam někde pod námi je asi pole,
máváme drakům, jsou na nás krátký,
realita je daleko dole.
Schoulený v jedno křižujem vesmír,
sedláme vítr, spolkneme dálky,
já na to kašlu, že se to nesmí,
já jsem se právě vrátil z války.
Já jsem se právě vrátil ze snu,
ve kterým se teď budu zmítat,
došel mi vzduch, tak pomalu klesnu,
nedělní večer neumí lítat.
Bolavej návrat do skutečnosti,
podzimní stráně plný touhy,
v nebi jsme byli jenom hosti,
noci zas budou smutný a dlouhý.
Nějaký ledy ve mně se hnuly,
tekutej sníh mi bičuje tváře,
na konci příběhu naskočej nuly,
ale teď hořím jak stránky snáře.
Zbloudilá múza s příchutí pláče,
vysvléká Prahu z letní róby,
objímá lampy u Synkáče
můj kolovrátek na čtyři doby.
Utíkám davem pryč od davu,
mám prosit duši ať se postí?
Nepošlu svý sny na popravu,
žijem dál tajně z minulosti.
