Pomsta dřevěného rodu
Ve smutečním hávu, má duše tkaná šedí
Při pohledu na mýtinu kdysi stromy zarostlou
Spatříc posla smutku jak na kameni sedí
Duše prosí přírodu nech� zasáhne silou svou
Nad přetěžkými mračny ozývají se hromy
Na dlouhý čas v temnotu zahalen je kruh sluneční
Snad divný to jen sen – já viděl kráčet stromy
Jak plni síly svahem jdou, spojeni svými kořeny
Berou si zpět, co lidé jim vzali
Boří staré zdi, strhávají domy
Není úniku, před silou přírodní
Pustoší a plení s neskutečným hněvem
Obrovské kusy skal valí se do údolí
Z druhé strany rokle již pochodují stromy
Lidé strachem zmateni marně spásu hledají
V naději se běží skrýt do nedalekých jeskyní
To však ještě netuší s čím, že se tam setkají
Z jeskynního vchodu žhnou páry vlčích očí
Za křivdy jež spáchali na zelené číši
Byli matkou odsouzeni k potupné smrti
