Tam v podloubí je malý krám jak z předválečných dob. Nejen já ho dobře znám, vždyť každý z nás je trochu snob. Pan vedoucí hned cvrliká jak kanár, když ma zob, příručí sklad odmyká; neví, že ten krámek je můj hrob. On hmoždířů má arzenal a svícnů na tucty. Příchozí, když vejde dál, tak nevybírá bez úcty. Tam stříbra jas, tu cínu sed, tam sklo a tady meď. Vlevo hleď a vpravo hleď! Teď seď! To je sofa původem ze Schonbrunnu a proto: Ať žije náš císař pán a král! To je strojek, který hraje za korunu píseň "U kańonu stál a pořád lado-, ladoval..." Tak chodím dál, on nabízí a za chvíli má zlost; je na mě jak na cizí, jak pes, když přišel o svou kost. Ja nevím, jak mu říci mám, že nemám peněz dost a do krámku že chodívám jen pro radost. Snad pochopil, jen rukou máv’ a zase cvrlikal. Pyšně šel, tak jako páv, a do kontoaru mě vzal. Tam prastarý stál gramofon, on desku na něj dal. Hrdý byl na každý tón, když hrál: "Pod oknem se někdo schová, bude šeptat jen dvě slova: Dnes naposled." Tak tahle deska je pro vás starožitnost, pane vedoucí? A víte, kdo to zpíval? Já, já. Ta deska se jmenuje "Dnes naposled" a já jsem tady taky dnes naposled. Taková impertinence. Jakže se jmenujete? Růžička? No tak tohleto jméno si zapamatuju, pane Růžička ...