Z jejich tváří mizí úděl kamenných, 
ve vzteku hysterie věků minulých. 
Ty sochy jsou jak pomník starých velikánů, 
zapsáni do knih a našeho vědomí. 

Ve světle měsíce naplňují skutečnost, 
že smutek bývá pánem kamenných. 
Byli tu, jsou tu z kamenů zhmotnění, 
tělesné schránky věk změnil v prach. 

Sochy se bouří, víra starých mudrců, 
neprosí o nic, strnulí. 
Pohyb života se v čase náhle zastavil, 
sochy mě děsí pohledem přítomných.