Byl kdysi čas kdy vřesoviskem po boji hnal jsem koně tryskem, abych se vrátil k tobě zas. Nadějí plný byl ten čas, s tebou a s vůní čistých plin přivítat měl mě i náš syn… Však běda, všechno pokryl stín, temný stín a černá hlína. smrt náhle přišla místo křtin… A já už nikdy, nikdy neměl syna! Chceš říct, že nepoznal jsem dřinu ani chudobu? Zůstal mi majetek, jmění a moc. Však ten, kdo naději už navždy zamkl do hrobu, světlo dne zaprodal za věčnou noc. Milenky měl jsem všech barev a ras, všechny mě zklamaly, všechny smet čas! Že jsem je zabíjel? To snad chceš říct? Zpit jejich krví já krvácel víc! Možná kdysi chtěl jsem změnit svět a vzpurně bušil do zvonu, však tenhle svět se měnil během let podle svých vlastních, divných zákonů. Snad idejí sem míval bezpočet a ztrácel jednu za druhou. Ne vůbec nemám zájem měnit svět sám dneska změněn jeho zásluhou. Už vlastně existuju jen, už pouze živ a k žití navždy odsouzen bez tebe mrtev, mrtev jsem jak dřív. Dneska však mě omámil ten zázrak, co se stal, ten, v nějž vždy doufal jsem a doufat nepřestal, ty vešlas do mých stěn z těch nadpozemských cest mne vrátit lásky sen a dál jej se mnou nést! Se mnou opět živá, orkán mi tě přivál, s tebou v něco doufám rád. Zpívá, luna zpívá o tom, že jsi živá, z mrtvých též si troufám vstát. Za střípek lásky tvé dám království a živ z tvých příslibů učiním tě, dá-li bůh, šťastnou kněžnou. Živá, opět se mnou, pleť máš zas tak jemnou, se mnou navždy se mnou pojď dál žít! Se mnou, navždy se mnou…