Tak jako se ryba snaží dostat z kádě,
na dlažbu kde nejspíš vyděšeně zajde,
duch se ve mě zmítá nevím co ho nutí
pořád zkoušet lítat a až do zblbnutí
pokoušet se vzepřít
tomu kdo ho vytáh
z bouře do bezvětří.
Kdysi se prý z moře
zvedla zlatá vlna
uhranula zvíře
vzala mu z úplna
Něco po čem v nás zbyl
malý kousek prázdna
Jedno místo nazbyt
rozoraná brázda,
brána otevřená.
Už od svého počátku svět
každou chvíli chátrá
každou chvíli hoří
od znova jak vatra
které neubývá
Tak už i přeskoč
přeskoč nerozhodný
přeskočí, křičím
ať je tebou živá
často si takhle mažu srdce sazí,
otče Anastázi
Odnikud není do mého srdce dál než z ráje
a přitom nic není mému srdci blíž než ráj
a kdo mé srdce posnídá
tomu odevzdám jej
i kdyby z něj v noci zase vlci přišli žrát
Často se ve mě takhle víra
jako čerstvá rána otevírá
Přesto pořád zkouším otče Opasku,
jako vy věřit na dobré slovo
na radost a na lásku
