neumět přijít ani o vteřinu 
a věčně trhat hlavou vděčně proti nebi 
chvět se jako hřebík 
který drží při povodni na zdi 
    
obraz, ve kterém šáh` slepý 
bílou holí šelmě na zub 
a třást se den po dni slastí 
i věčným nedostatkem času 
jak mořská panna ve výřivce 
jako stín, který je vidět jen když si sám lehne na stín 
    
dneska jsi moje končetina 
kterou se zkouším dotýkat 
světa, co nikde nezačíná 
a míří do nikam 
    
a jestli projdu ulicemi 
aniž bych musel aspoň v něčem lhát 
teprve pak se vrátím domů 
a budu dlouho, dlouho spát a budu spát, 
spát tak hrozně dlouho až ti i z nohou začne rašit peří
a teprv potom vstanu a zase povstanu 
touhou proti vlastní lenosti i proti všem, 
kdo radši věří že pes je čelist a že jazyk je jen nástroj 
    
a člověk, že není celý dokud nedosáhne na strop 
a jestli mě s tebou chytí že i já jsem vraždil včely 
a den co den se přisával na stroj a 
žil jako kyborg mezi těly stromů 
    
pokorně rád přijmu svůj příděl 
jenom až mi utnou hlavu 
ať si nevšimnou těch křídel