alkohol,
kdo z koho
kdo tady vlastně z koho vylézá a trčí
jako traverza z mrakodrapu
který se třesem srdce
zřítil mezi řečí
nějak víc chápu
kajícné dozorce
i zbloudilé kněze
a zatvrzelost starých chlapů
mezků co bezmezně hájí svoje meze
alkohol
alkohol
zase mi dopomoh k něze
aby mě vzápětí vyvrátil z kořenů
mrsknul mnou o stěnu
mé vlastní lebky
a nechal ležet v blátě
v chladném světle LEDky
na kterou padá sníh
ale neroztaje
vláha z těl milenců a jezer vyvstoupá
zas hned padá z ráje
nahoru a dolů
sněží
v láhvi alkoholu
z poztrácených klíčů
chci najít ten k spánku
a nejstrašnější z chtíčů
je chtít se zlomit v zámku
mám tě
hádanku ukrytou v odpovědi na hádanku
mám tě
je něha rzi i něha lišejníku
mám tě
je plno srdcí nedovřených jak dveře vod hajzlíku
vždy je to síla
když se mluví o slabosti
jazyk řeže jako pila
když ho brousíš upřímností
těch sklenek, co jsi nedopila,
a kterých jsem se zhostil
jak nahého těla
alkohol
má vlastní život
a z něho už se nevykroutím
dva srostlí milenci
dva snící symbionti
vždy je to síla, když se mluví o slabosti
nejstrašnější z chtíčů
je chtít se zlomit v zámku
