Viděl jsem louku a měsíc – byl nad ní a svítil jak blázen, co taky nespí. A po loukách potmě se toulá, kouká po holkách, co tady tančí, co mají nohy a ruce tak úžasně bílé. Zkoumá, jak asi chutnají s nimi ty chvíle. Cloumá, klínem to cloumá, doma svou má. Ještě to může zastavit. Cloumá, klínem to cloumá, doma svou má, vílu. Ještě to může zastavit. Tu víly stvořily kruh a v jeho středu jsem stál. Vítr jen popohnal vzduch a pak vál dál. Tu v jednu všechny se náhle smrsknou a – stanou se peřinou, kterou mi vytáhneš nohou, když spíš a zdá se ti sen, který mrazí. Jak rád bych s tebou v něm teď byl, daleko od tmy, luk a víl. Můj cíl je cesta s tebou, jak rád bych s tebou v něm teď byl, daleko od tmy, luk a víl. Můj cíl je cesta s tebou. Na louku dopadl svit, slunce si převzalo svět. Chlapečku, přestaň už snít, co všechno bys sved. Dospěl jsi zdárně až sem, kouzlo víl opadá, kouzelnou hůlku si vem a nauč se ovládat tu moc, co po dlouhé stovky let učí nás muže nemyslet. Ten žár, tu vášeň temnou, kdy ladné křivky víl a dam jak oheň mysl napadám. Můj cíl je cesta s tebou. Jako bych náhle zesílil, tatam jsou čáry lučních víl. Můj cíl je cesta s tebou. Odpusť mi, prosím, kým jsem byl, už nejsem v moci temných sil. Můj cíl je cesta s tebou.