Malý vítr, ještě ne dost starý na to, aby sílu, co má, moh srovnávat s tátou. Ráno zved se a vál městem jižní branou, od lidí se držel stranou, neb ho matou. Pak se nad náměstím vznes, foukal tak, až pouštěl děs, a děsně rád by, kdyby fotr to viděl. Že se tady přestal bát, že jak cítí, že chce vát. A kdekdo divil se tomu, že pak odvanul domů. Vždyť tam, kde mluví se tiše byl slyšet. Vaň, přece–duj ještě chvíli, to my si tě vymodlili. A co já. When always Dajána.