Pozdě psi na dvoře zbystřili sluch, hvězdy se zjevily bez varování: Zlatýma očima dívá se Bůh. Pojď ke mně, chci mít dlaň ve tvojí dlani. Vidí nás? Nejsme ti prorokovaní, kterým je určena milost a vzkaz… Neptám se: Věříš v něj? Mám jenom přání: Aby on uvěřil - uvěřil v nás. Aby on uvěřil - uvěřil v nás. Dřevěné zvony teď rozhoupal vzduch, ve vlnách šíří se očekávání. Pro uši ticho, a pro srdce vzruch: jabloně putují úbočím strání. Nahé a černé se na kopcích klaní. Dozrála jablka. Dozrají zas? Nevědí. Nevíme. Dokonce ani jestli on uvěří ovoci v nás, jestli on uvěří ovoci v nás. Na nebe vrací se široký pruh mraků a na psy jde obvyklé spaní. Z výšky jsme drobnější nežli pár much, a přesto doufám, že pozorovaní. V lásce a při práci, na cestách plání, v básních a všude, kde plyne náš čas, potají myslíme na požehnání. Na to, zda on může uvěřit v nás. Na to, zda on může uvěřit v nás. Večer je štědrý, říkáš má paní. Přestože do tváří zaštípal mráz, zahřál mě okamžik šťastného zdání: viděl tě, viděl mě, uvěřil v nás, viděl tě, viděl mě, uvěřil v nás.