Jde cesta svahem bílých květů, a pak se stáčí za kostel. V tom tichu, které panuje tu, se leknu hromu. Bože, zněl jak salva ze vzdálených děl. Muž s hlasem plným perleti mi říká: Já jsem Gabriel. Dnes je den Nanebevzetí! Neviditelné smítko smetu si z lemu sukně. Co by chtěl? Jen trdlo může věřit létu v němž potřeštěně zavoněl pyl divizny a planý chmel. Kdo přiletěl, zas odletí… Svět křižuje dost bludných střel. I o dni Nanebevzetí.... A pak mi řek, že neodkvetu, dnes ještě ne… a vzduch se chvěl; chlad lůžka v polním lazaretu mi nabíd´ rmen a jitrocel. Drozd, který blízko hnízdo měl, se vylekal a vzápětí se ke kostelu rozletěl: hlásat den Nanebevzetí.... A celý svah se rozhořel, i podruhé, i potřetí. Jen měsíček, co sčítat směl o svátku Nanebevzetí..... Nanebevzetí..... Nanebevzetí.....