Prof. Vondruška 
Milí přátelé, 
teď, jak jste slyšeli, měl přistoupit k mikrofonu doktor Svěrák, ale stala se mu 
nehoda. Nelekejte se, není to nic vážného. Na poslední chvíli před vystoupením mu 
upadly desky s jeho přednáškou a listy se mu rozlétly do všech stran. Dovolte mi, 
abych vyplnil čas jedním z Cimrmanových historických kvízů, kterými zpestřoval 
svým žákům hodiny dějepisu. 
Zní takto: Kterému ze světových vojevůdců mohl jeho spolunocležník říci na 
dobrou noc „zavři oko a spi“? Jako odpověď nabídl Cimrman tři možnosti: 
a) Janu Žižkovi 
b) admirálu Nelsonovi 
c) generálu Kutuzovovi 
Ale pozor! Nestačí odpovědět a, b nebo c. Je třeba, aby žák svůj tip také zdůvodnil. 
Nebudu vás napínat: Správná odpověď je a): Janu Žižkovi. A to z toho prostého 
důvodu, že ani Nelson, ani Kutuzov nerozuměli česky. 
Tak to jen pro vyplnění času. A už je tu doktor Svěrák.

BLANICKÁ POVĚST 

Dr. Zdeněk Svěrák: 
Milí přátelé, přede dvěma lety jsme uspořádali zajímavou anketu: naši diváci 
měli odpovědět na otázku, co se jim vybaví při slově Blaník. 
Pro 5 % respondentů byl Blaník značkou televizoru Tesla. 3% ho považovala za 
větroň a 2% za kino na Václavském náměstí. 1% ze sta dotazovaných odpovědělo – 
byl to člen lidových milicí – že Blaník je krycí název pro klidový stav útvarů v 
mrtvém období mezi významnými výročími. Plných 89% diváků správně určilo, že 
Blaník je hora, v níž podle pověsti dříme české vojsko. 
Tato anketa nám tedy potvrdila, že blanický mýtus je v našem národě dodnes 
živý. Nejsme s touto pověstí v Evropě sami. Podobnou horu mají např. Britové, 
Dánové, Němci – ti mají dokonce dvě – ale možná že po sjednocení Němecek… 
no, nepředbíhejme. Akční rádius Blaníku pokrývá pouze Čechy, Moravu a Slezsko. 
Slováci mají samozřejmě svou vlastní, samostatnou, nezávislou horu: je to hora 
Sitno u Bánské Štiavnice. 
Mimo území naší republiky je pověst o existenci podzemního vojska zašlou 
knižní vzpomínkou; zato u nás ji zná každé malé dítě. A mnoho našich občanů jí 
dokonce věří. Kupříkladu v roce 1971 vzbudila na benešovském okrese rozruch 
aféra s louňovickým traktoristou Aloisem Jiráskem, autorem Starých pověstí… 
promiňte, mám zpřeházené stránky… traktoristou Karlem Chmelařem. Poslechněte 
si, jak Karel Chmelař na celou událost vzpomíná: 
K. Chmelař (ze záznamu): 
„Tak ty pole našeho JZD se táhnou až k samýmu Blaníku. A já sem každej rok 
šel vo jednu dvě brázdy blíž a taky sem bral větší radlice, abych se dostal hloubš. 
No, je toho slušná hromada, co sem vyoral, a většinou sou to věci, který evidentně 
musej pocházet z výzbroje vojenský. Tak sem udělal v naší síni tradic výstavku takovou z těch vyorávek a nazvali sme to eště s Jirkou Bartákem, kterej mi s tím pomáhal, nazvali sme to 'Jsou tam a přijedou'. A pak nastaly ty voplejtačky. U lidí to 
mělo teda úspěch. V neděli byly i návaly. Ale nahoře sem narazil. Přijeli na to až z 
kraje zástupci tý totality, přijeli ve velkom počtu, a co s tím jako sleduju, jestli tím 
nechci naznačit, že by měl někdo přijet a udělat u nás ňáký změny. A proti komu by 
nám jako měli pomáhat, ptali se. To víte, já nemoh říct proti komu, tak sem řek, že 
proti imperialistům. A to mě zachránilo. Všichni kamarádi říkali, to bylo vod tebe 
chytrý, Karle, žes to takhle řek.“ 

Máme radost, přátelé, že traktorista Karel Chmelař je dnes již plně rehabilitován a jeho výstavku můžete shlédnout ve foyeru našeho divadla. 
Jedním z důvodů, proč má pověst o podzemním vojsku právě u nás tak silné kořeny, je jistě to, že na našem území pravděpodobně vznikla. Vždyť první písemná 
zmínka o Blaníku je už z roku 1417. A tímto rokem byla odstartována celá série 
„zaručených zpráv“, očitých svědectví a vizí o posvátné hoře. Negramotný sedlák 
Mikuláš z Vlásenice u Pelhřimova putoval po Čechách a popisoval své halucinace 
o Blaníku. Na žebráckém panství u Zbiroha jiný lidový prorok, sedlák Benedikt 
Vocásek, tvrdil, že byl sám do hory uveden a spatřil tam spící rytíře, koně a hořící 
svíce. 
Jára Cimrman vidí příčinu vzniku a silné obliby blanické pověsti v Čechách 
hlavně v zeměpisné poloze naší vlasti. 
Shodně s Palackým byl si Cimrman vědom toho, že jsme tu v Evropě jako zrnko mezi mlýnskými kameny. Ze západu na nás naléhá imperialismus germánský a z 
východu nás drtí rozpínavost kolosu velkoruského. 
Cimrman píše: „Není divu, že takto tísněný malý národ hledá sobě ochrany 
nadpřirozené, ano i zázračné, neboť jedině zázrakem lze tu přežíti.“ 
Zároveň si však Jára Cimrman uvědomuje, že tato pověst jedním dechem nalévá 
lidu naději, ale zároveň i rezignaci a pasívní spoléhání na cizí pomoc. Tato životodárná, a přitom zhoubná pověst musela by být dějinnou praxí dávno vyvrácena, 
kdyby byla nebyla vymyšlena tak rafinovaně. Výjezd zachránců z hory podmiňuje 
především tím, že národu musí být nejhůře. Kvůli tomu se Jára Cimrman znepřátelil 
s Aloisem Jiráskem, autorem Starých pověstí českých. Napsal mu: „Lojzo! Protože 
Blaničtí za celých tři sta let habsburského útlaku nikdy nevyjeli, deprimuješ tak národ vyhlídkou, že to, co prožívá, není ještě nic proti tomu, co teprve přijde.“ 
Druhou podmínkou mobilizace v Blaníku je skutečnost, aby země byla „napadena ze čtyř stran“. Pradávný autor pověsti zvolil chytře ohrožení ze všech čtyř svě-
tových stran, neboť se mu zdálo zcela nepravděpodobné, že by k tak totálnímu napadení někdy mohlo dojít. Teprve naše doba podala úplný důkaz neplatnosti blanického mýtu: byli jsme napadení ne ze čtyř, ale dokonce z pěti stran, a v Blanku se 
nepohnula ani myš. 
Cimrman nevynechal jedinou příležitost, aby při svých osvětových přednáškách 
nezavedl řeč na Blaník a nevysmál se naivní víře v ozbrojené spáče. Pověst však 
měla tuhý život. Na konci přednášky se posluchači sice tvářili, že v rytíře již nevěří, 
a mnozí to na podpisových arších i stvrdili, ale sotva za Cimrmanem zapadly dveře, 
navázali přetrženou nit debat o tom, kdo rytířům velí, jakou mají výzbroj a z které 
díry vylezou. 
Když Cimrman poznal, že si náš lid nedá svou pověst vzít, změnil taktiku. Rozhodl se, že blanickou báj naopak zpopularizuje, ale s takovým ideovým vyzněním, 
aby napáchala co nejméně škod. Jak to udělal, o tom se přesvědčíte, až shlédnete 
jeho činohru Blaník. Protože nejvlivnějším masmédiem tehdejší doby bylo loutkové divadlo, zpracoval Cimrman blanické téma pro loutky. 
Jako autor promyslel Cimrman nejprve vnitřní strukturu hory. Tu nám prozradí 
jeho proslulý Řez horou Blaník. 
(Přejde k nákresu.) 
Vidíte, že vlastní blanické vojsko odpočívá ve třech slujích. Jsou to bojovníci 
padlí v nejvýznamnějších prohraných bitvách českých dějin. V levé enklávě je vojsko z Moravského pole, střední skupina vojsk je od Lipan a v pravé sluji leží vojsko bělohorské. Cimrman tu vyjádřil krásnou myšlenku, že padlí v neúspěšných 
bitvách dostanou příležitost odčinit porážku budoucím vítězstvím. 
Velitelem veškerého vojska je svatý Václav. Toho, jak vidíte, umístil Cimrman 
do vrcholu hory. Spojovacím článkem mezi ním a vojsky je svatováclavská kancelář, jakýsi generální štáb, kde se vyřizuje běžná agenda, řeší se kázeňské přestupky 
– vidíte, že tu nechybí ani vězení – a touto tajnou chodbou je možno horu opustit a 
získat zprávy o politické situaci venku. Spojení mezi vrchním velitelem a kanceláří 
zajišťuje tato komunikační šachtička. Podobné šachty, jak vidíte, spojují kancelář s 
jednotlivými útvary. 
A právě tady, přátelé, v prostoru svatováclavské kanceláře, se odehrává nejdůležitější část celého eposu, dramatický celek, který jsme z loutkové epopeje vyňali 
a upravili pro živé herce.