NOVÉ KRIMINALISTICKÉ METODY
Prof. Pavel Vondruška:
Ve své kriminalistické praxi využíval Cimrman bohatě té skutečnosti, že byl
sám mnohokrát vyšetřován. Dokonalá znalost psychologie vyšetřovance mu umožnila vyvinout zcela nové postupy.
Mám na mysli například tzv. metodu velkého kabátu. Cimrman ji sám ve své
knize „Poupata pro policejní dorost“ popisuje takto:
„Mám v kanceláři na věšáku kabát, který si u mne při turné Evropou zapomněl
obr Lundström, vysoký 216 cm. Vyšetřovaný se samozřejmě domnívá, že je můj.
Potřebuji-li vyšetřovanému dát najevo svou převahu, otevřu okno a po chvíli řeknu:
– Je zde zima. Vezměte si můj kabát, ať mi tu nenastydnete. – Obviněný záhy zjistí,
že je mu kabát velký. A v té chvíli mu řeknu: – Vidíte, příteli, jak jste proti mně
maličký? – “
K stejně účinným patřila i metoda gumových hadiček. Cimrman nasazoval tuto
metodu ve chvíli, kdy cítil, že vyšetřovaný je zralý pro úplné přiznání. Postup byl
následující: Cimrman předem sepsal vyšetřovanému přiznání podle své vlastní
představy. Dal mu je přečíst, a zatímco byl obviněný plně zabrán do četby, Cimrman mu nepozorovaně zastrčil do bot gumové hadičky a otevřel přítok vody. Delikvent měl tak před očima podrobný popis vlastních činů a přitom se nemohl zbavit pocitu, že mu teče do bot.
Snad největším výbojem ve výslechové technice je Cimrmanova metoda zhudebněného přiznání. Je to vůbec první a na dlouhá léta i poslední pokus zapojit
múzu do služeb policie. O této metodě máme poměrně přesnou zprávu v zápiscích
Cimrmanova oblíbeného žáka, policejního praktikanta Jindřicha Hlaváčka, jemuž
Cimrman postavil pomník ve své detektivní hře „Vražda v salonním coupé“. Do-
volte mi, abych citoval z ohmataného deníčku svědomitého policejního adepta:
„Po dvou hodinách bezvýsledné námahy usedá pan inspektor Cimrman ke klavíru a – jako by už neměl o další výslech zájem – začíná preludovat. Vilda Bílek
zpupně se usmívá. Ale jak se pan inspektor hlouběji a hlouběji noří do podmanivé-
ho světa tónů – jaká to proměna! Zpupnost z Vildovy tváře mizí, jeho zločinecké
rysy měknou. V tom okamžiku sklapne pan inspektor víko nástroje a promluví k
vyslýchanému: – Poslyšte, Bílku, zde je papír a zde je tužka. Sedněte a všechno dle
pravdy sepište. Rozhodl jsem se, že vaše přiznání zhudebním.
– Na tato slova Vilda Bílek, bratrovrah, otcovrah, strýcovrah a tetovrah, vyskakuje ze židle a líbá panu inspektorovi ruku.“
A tak se nám z tohoto období zachovala celá řada děl ve světové hudební literatuře zcela výjimečných. Zastavme se u dvou z nich. První je andante con brio s názvem „Přiznání Josefa Kamarýta“. I největší skladatelé žasli, jak mohl Cimrman
tento zcela nebásnický text odít do hudebního hávu:
„Přiznávám, že jsem praštil klackem tu paní, jak jste se na ni ptal, nevím, jak se
jmenovala. Měla v kabelce obnos. Přiznávám, že jsem praštil klackem toho drožkáře, jak jste se na něj ptal. Obnos měl ve slámě na kozlíku. Přiznávám, že jsem praštil listonoše. Bez obnosu. Přiznávám, že jsem praštil Ulrycha Josefa. Klackem. On
ale s obnosem utekl, jelikož přišel k sobě. Hostinský od Šneka se mi vysmekl a
praštil se o můj klacek sám. Kdyby to mohl být valčík, poslal bych ho švagrovi.“
Druhá ukázka je z pera Otakara Švankmajera, známého pod jménem Šílený
Oto, který napsal do přiznání jen tři slova: „Trh jsem ji.“ Cimrman naložil s tímto
jednoduchým textem velice zajímavě. Když jsme však skladbu začali studovat, zjistili jsme, že je komponována pro vězeňský sbor kastrátů, a tak jsme od nastudování
museli upustit pro nepřekonatelné technické potíže.
Nemohu uzavřít svůj referát jinak, než popisem události, která znamenala vlastně konec Cimrmanovy činnosti v policejních službách. Šlo o jeho odvážný kousek
v případě kasaře Zmatlíka. Cimrman se rozhodl počkat na pachatele přímo v trezoru Živnobanky v Praze na Příkopech. Vybaven kyslíkovým dýchacím přístrojem a
svým oblíbeným švarcvaldským revolverem ráže 13,4 očekával vloupání. Ukázalo
se však, že avízo bylo mylné. Den a hodina vloupání sice souhlasily, ale místo Jirky
Zmatlíka, který otevíral zámky trezorů dámskými sponkami, dostavil se ke kase
Oldřich Kouba, kterému v podsvětí přezdívali Olda Dynamit.
Po propuštění z nemocnice odchází tedy Cimrman z aktivní služby. Se světem
zločinu a zákona se však neloučí. Odevzdává jen svůj služební revolver, aby ho
vyměnil za pero spisovatele.
Tady však už musím předat slovo osobě povolanější – inženýru Václavu Kot-
kovi.
