Jak ten déšť co vzhůru vzlétl k nebi zpátky z deštníku, děšť tak starý jako svět, co mou kůží pronikl. Jako písek do hodin, který tys mi nasypal, písek co mě rozhodil, co mi to jen času vzal. Jako strom co z rána má, znvu rosný diadém, jako světlo jako tma, jako pramen k němuž jdem. Tak roztáčíč jménem svým, kolo mlýnské v srdci mém. Jako oheň v žirafách, který Dalí zapálí, jako víno karafách co smím pít jen z povzdálí. Jako když se zbláznil smích, který víří nad stepí, jako moudro z kinhy knih, tisíc slov co oslepí. Jako plátno z výstavy, které slepím vrátí vjem, jako šlágr chytlavý, co se vtírá jako krém. Tak roztáčíš jménem svým, kolo mlýnské v srdci mém. Jednoho dne nevím jak, malbu štětec porušil, z hnízda slov jen vypad pták, nic víc, pípnul do duší. Stopy písku odliv hladí, první z listů na zem spad, deska stolu prsty svádí, hrát nervózní prstoklad. Mlha ve mě podzim k tomu, déšť bubeník okapů, hraje píseň holým stromům, píseň kterou nechápu. Listí už je nad kotníky, k tomu nebe šmouhavé, je dost těžké říkat díky, za to, co už nemáme. Jak déšť který letí, k nebi zpátky z deštníků, jako kámen staletý, s datem mého zániku. I když nemám k tobě šém, dál roztáčíš jménem svým, kolo mlýnské v srdci mém.