Tak jako se ryba snaží dostat z kádě, na dlažbu kde nejspíš vyděšeně zajde, duch se ve mě zmítá nevím co ho nutí pořád zkoušet lítat a až do zblbnutí pokoušet se vzepřít tomu kdo ho vytáh z bouře do bezvětří. Kdysi se prý z moře zvedla zlatá vlna uhranula zvíře vzala mu z úplna Něco po čem v nás zbyl malý kousek prázdna Jedno místo nazbyt rozoraná brázda, brána otevřená. Už od svého počátku svět každou chvíli chátrá každou chvíli hoří od znova jak vatra které neubývá Tak už i přeskoč přeskoč nerozhodný přeskočí, křičím ať je tebou živá často si takhle mažu srdce sazí, otče Anastázi Odnikud není do mého srdce dál než z ráje a přitom nic není mému srdci blíž než ráj a kdo mé srdce posnídá tomu odevzdám jej i kdyby z něj v noci zase vlci přišli žrát Často se ve mě takhle víra jako čerstvá rána otevírá Přesto pořád zkouším otče Opasku, jako vy věřit na dobré slovo na radost a na lásku